Stále běhám, stále v bahně a nejen v něm
Od posledního článku už uběhl nějaký ten měsíc, konkrétně čtyři, což by ještě nebylo tak hrozné kdyby se toho neudálo víc než by mělo.
Jsou věci které si nechám pro sebe i tak ale ty se kterýma se můžu a chci pochlubit pojďme rozebrat.
Pořád běhám, sice to do teď neumím, ale docela se snažím, bych řekla. Stále běhám, teď spíš ne, protože jsem věčně nemocná nebo od rána do půlnoci v práci, ale da se tak obecně říct, že běhám. Minimálně závody, které mi dřív sloužili jako motivace na to se hýbat. Nevím co se změnilo, ale teď už to tolik jako motivace nestačí. A tak mám zaplacená startovné, platím si multisportku, ale moc se od srpna nehýbu... a i když to vím, radši si najdu výmluvu než abych to napravila. Asi demotivace?
V červenci se nekonal žádný oficiální závod, na který bych mohla jít, žádný Spartan, Gladiator, night run, nebo cokoliv jiného. Nejspíš kvůli vedrům. Jenže můj plán se neptá jestli něco je nebo není. Tak jsem si dala pořádný hledání na internetech, v soupiskách závodů a našla! Našla S-RACE v Mariánských lázních. A tak proč ne vid. Měl to být OCR závod stejně jako třeba Spartan, Gladiator nebo predátor. Tudíž překážkový závod.
Musím říct, že to bylo spíš zklamání. Trasa nebyla předem oznámená, překážky taky ne, a to byl pro mě jako pro člověka co kouká na mapu závodu předem, pro alespoň nějaké rozvržení energie, dost nepříjemné zjištění. Nevěděla jsem ani na co se připravit. A za každou neudělanou překážku byla stále a stále angličáky. Na oficiálních OCR závodech nejsou jen angličáky takže to není alespoň monotónní. Umělých překážek tam bylo doslova asi 5 a to jestli vůbec. Spíš mi to celé přišlo jako takový "okresní přebor/bojovka". Nemůžu nezmínit, že při cestě do obřího krpálu, jelikož se to odehrávalo v kopcích u Mariánek, mě chytila křeč do kyčle, Kterou mívám maximálně na přechodech hor, do toho momentu jsem si myslela, že to mám ze zátěže na zádech, jenže tady žádná zátěž ani nebyla. Jaké nemilé překvapení. Když to vezmu okolo a okolo, i s tím že jsme byli předposlední před koncem závodu, doběhli předposlední, jelikož jsme i startovali skoro jako poslední (to doufám, že mě už nikde nepotká) a organizátoři po nás už ty "překážky" balily..... jsem si tenhle "závod" vůbec neužila. Ale výlet do Mariánek, obdivování kolonády a jezení si oplatky, bylo moc hezké a fajn.
Nicméně, jsem v srpnu odběhla Neon run, na který jsem se registrovala třeba někdy v březnu, ale startovné jaksi zapomněla zaplatit. A počítala s tím, že to mám vyřešené. Jaké překvapení na startu. Místo výmluvy, která by i byla relativně opodstatněná- gynekologické problémy, jsem se kousla, a odešla ze závodu až s medailí a časem 37minut a 40sekund a to bez tréninku. Zas to byl ale dost nenáročný terén v oboru hvězda. Celé po rovince, s hezkou výstavou barevných instalací. Ten rozhodně doporučuji a půjdu znovu. Tímto závodem mi začal zavodní maraton, haha. Teda skoro.
O týden později, jsem měla Adidas Women race. V Praze, vybíhalo se u palladia jako už je zvykem, ale teda to počasí... to bylo dost vražedné. Bylo 26stupňů... kdo běháte, tak víte, nebo jste o tom někdy slyšeli, že se při běhu zahřejete a běží se vám jakoby bylo o 10 stupňů víc. Takže nádherných 36stupnůu na běh? po slunku? To nebylo úplně nejšťastnější. Vlastně vůbec. Můj výkon 39.05. mluví za vše. Furt lepší než první adidas women race co jsem běžela dva roky zpátky a natrénovaná ho dala za 42. Ale fakt jsem ten den myslela, že padnu a obrovskou část závodu už jen šla. Běžet se moc nedalo.
Týden na to, měl být Gladiator race v Českém ráji, jenže zasáhla vyšší moc. Přesněji povodně. Dost brutální povodně. V Praze byla náplavka do půlky plna vody. Víte jak je na náplavce po cestě k Mánesu ona roztomilá hospůdka, domeček na náplavce? Tak ten musel vymetat docela dost velké množství vody. Byly úplně pod vodou i všechny lavičky. Ale Praha na tom byla ještě víc než dobře. Třeba Krnov, Ostrava a další města na tom byly tak spatně, že to vytopilo celé rodinné domy, umřelo dost lidí a dost jich přišlo o domov úplně. Takže závod v bahně a ve vodě, se nekonal. Přesunul se na příští rok. I s medailí. Tak jsem zvědavá jaká vlastně bude.
A tím můj závodní maraton, jednoho závodu týdně po dobu tří týdnů zase skončil. Na další závod jsem si počkala rozumně až do října.
Byl to Gladiator race ORIGINAL v Praze, do kterého jsem navezla i přítele. Překážky byly VELMI mokré. Což jsem třeba já osobně tak úplně nečekala, překvapení týden před závodem. Ale! Jsme mladý jen jednou žejo! Tak jdem do toho a stejně, startovné už máme. V každé sekci závodu byla jedna vodní překážka. Nejdivnější za mě, byla těsně před koncem. Žuchnout do výpusti, jakby čistě teoreticky ok, prakticky mikro panika (na nic delšího nebyl čas :D) že jak jako vylezu když tam nejsou schody...? Jako přes ruce? HAHAHA hm. Nicméně I did it:
Proč ta voda ale byla slaná... to je mi fakt záhadou. Na druhé straně v mém už od prvního pohledu "MOC" oblíbeném místě byl problém. Jak jinak žejo. Vytáhnout se, mi pomohl chlapík co to dal sám, až na to že jsem se držela se na rukách. Ale... tak trochu to nevychytala. Tak, že jsem měla ruce tak moc u sebe, že mi to znemožňovalo jakýkoliv jiný pohyb. A tak jsem tam tak držela na rukách, totálně se smála a viděla jak spadnu na znak zpátky do té lahodné vody. Mrzí mě že z tohoto momentu nemám žádnou fotku, byla by epická :D. Naštěstí mi pomohl přítel. který to taky dal celé sám. A v tom duchu se nesl tenhle závod.... byla jsem dost bábovka a hromadu překážek nedala. Takže závod ve znamení hendikepů..
To byl můj desátý závod tenhle rok.
V listopadu už klasicky Run For Movember, kam jsem ani nevěděla jestli jít, protože jsem týden předtím docela slušně onemocněla. Startovné platila až dva dny předem a na startu dostala vyhubováno, že takhle to nefunguje a příště na to nebude brán zřetel a startovné mít nebudu. Moc milé, musím říct. Takhle po ránu, když ještě doznívá nemoc a člověk si jde odběhnout povinnost. Asi tak bych označila vibe tohoto závodu. Minimálně tak jsem ho měla označený v hlavě. Organizátoři změnili trasu, z původních vražedných 3,5km na skvělých 5km. Byl ještě hezký podzim a všude bylo oranžovo žluté listí a měnící se teplota a počasí z pěti minut na dalších pět minut. Dost jsem to podcenila, když jsem si nevzala běžeckou bundu atak to celé odběhla ve sportovním zatepleném tričku a v normální nesportovní (Ale úžasné) monk mode mikině. Přehřívání se, přišlo tak před prvním km a výčitky že jsem se na to neyykašlala v prvním kopci. Kdy mě doslova boleli plíce a chrchlala jsem jak tuberák. Závod jsem ale odběhla s časem 37minut a 46sekund. Což jsem nečekala ani ve snu, mé predikce říkali tak 50 minut a byla bych ještě ráda. Ale ten vibe... od pořadatelů a lidí z týmu co ukazovali kudy vede naše cesta.... ten byl fakt skvělý a motivující. asi i proto těch 37minut.
Ted mě už jen čeká závod Christmas run 14.12., což je doslova za 20 dní. Začít trénovat bych už asi mohla. Taky se modlit za sucho, bez sněhu. Aby to nedopadlo jako loni- běžela jsem s nesmekama a jedna se mi smekla. Chtěla jsme to reklamovat, než mi ji nalezenou vyhlásili na podiu.
To bude můj dvanáctý závod z dvanácti tenhle rok. ALE zároveň můj patnáctý v kuse. A to je už co říct.
Přemýšlela jsem; což bolelo, co teď? Co dál? Přestanu už teda běhat, chodit, válet se v bahně a dostávat za to medaile? Stačilo to?
Odpovědí je: NE.