Porcelánová panenka

Co vám připomíná tahle fotka?
Mě porcelánovou panenku. Po všch těch letech, ze kterých jsem vyrostla prostě a jednoduše v silného člověka, protože mi navíc nic jiného nezbývalo, přišel tenhle rok. Rok, kdy se posralo tolik věcí... aby jich mohlo dat konečný smysl ještě víc. Víš jak, "nemůžeš být opravdu šťastná, pokud nejsi taky někdy nešťastná" a vlastně jo. Dost do sedí.

Tenhle rok mě hlavně naučil, učit se otevírat a ukazovat mnohem víc té zranitelnosti a křehkosti, kterou v sobě, kupodivu, mám. Bez ohledu na to, kdo si o ní co myslí. Dost let jsem se snažila působit pořád hustě nad věcí, že mě nic nerozhází, že jsem proste slečna drsňák. To jak mi to vycházelo/nevycházelo, necháme stranou, jo?😁

Ale tenhle divno rok, byl a ještě je, fakt nějaký zázračný. Jelikož jsem si sama přišla na to, že když někomu ukážu to jak zranitelná jsem, může to přinést jen dvě skvělé zjištění. Buďto se ten člověk lekne, zdrhne a já tak zjistím že ho ani nepotřebuji(protože kdo by potřeboval mít u sebe takového člověka?). A nebo nás to semkne a já tak zjistím koho jsem měla va chci mít po svém boku.

Postupně jsem se odnaučila a dál odnaučuji plýtvat svým časem ještě o dost víc, než jsem se v průběhu let naučila. Protože "hej! Nevíš kolik ho tady ještě máš. Kdybys zapomněla, že fakt nejsi nesmrtelná".

A tak si říkám, že vlastně každý by si měl nějakým způsobem najít cestu k tomuto zjištění. Protože tě v životě může vnitřně obohatit cokoliv, ale málo co, ti dá tolik, jako zjištění že s tebou lide jsou přesně proto, jaký jsi ty. A to zjistí jen tím, že se jim otevřeš.