Pamatujes/Víš?
Pamatuji si to neskutečně živě, jako by to bylo včera. To jak mi puklo srdce, jak jsem zahodila všechna ta naše možná, všechna ta možná s každým. Ta možná která byla moje naděje na lepší zítřky, díky nimž jsem si dovolila myslet si. Že něco možná ještě bude, že se ještě někdy potkáme, ať už s kýmkoliv. Že se možná potkám ještě s někým, s kýmkoliv kdo mi dal lekci.
Vždyť tahle možná nedělají nic jiného, než že mi jen a pouze pomáhají projít tmou, v tom jsou skvělá. Jenže!
Jenže problém začíná, když se na ně stále upínáš i v době světla. Je to potom nepřekonatelný problém. Jen tak přes něj nepřejdeš. Je skvělý, přímo perfektní že ses dostala k tomu, začít na sobě pracovat, je to důležitý. Jenže tyhle svoje možná prostě opustíš. Už je opouštíš. Cítíš, že to je vlastně správně ale stejně :D je to takové... divné. Co si budeme povídat. Opouštět vzorce které sis vytvořila abys ochránila svoje srdce předtím aby puklo tak moc..(jenže ono stejně puklo...). A teď je na čase to přijmout. To, že přijde člověk, který ti nezazdá důvod si takováhle "možná" vytvářet a přijme tě s tím jaká jsi.
Ale teď už úsměv prosím .)