Nové začátky s původními kořeny

Jsem tak strasne vděčná za jednu vec co mi byla uz od dětstvi “vtloukana” do hlavy. A to to, že všechno dělám jen pro sebe. 
S vědomím, že si můžu vybrat jakoukoliv cestu, kterou chci a nebude mi haněna, se žije neskutecne lehce. To, nemit zatíženou hlavu otázkama ve stylu “co na to rekne okoli”, byla nejlepsi živná půda pro rozvoj. Jedinné čim jsem se zabývala, byla moje cesta. Kam chci aby se udával smer meho života. Kde chci být a co mi to dá/nedá. 
Svoboda “všechno to děláš pro sebe”, je zaroven i obrovská dávka zodpovědnosti. Zodpovědnosti za svuj vlastni život. Nezbavim a vlastne ani nechci se zbavit dojmu, že čim dřiv člověk převezme zodpovednost, za svuj život, tím lépe. Můžete se mnou souhlasit a nebo taky ne. Nicméně jsem zdarným přikladem, kam se člověk diky tomu muze dostat. 
Fakt dřu, nic nemam a neměla jsem jen tak a jsem za to neskonale vděčná. Jelikož me to posouvá a učí každým krokem být dál. Přestat se posouvat a zkusit splynout? Abych měla všechno jednodušší? Proc kdyz nic jednudchého vyloženě nechci?  
Je to jako mít cely život plán B, zadní vrátka,… Říjekte tomu jak chcete. Ale to nevěříte tomu prvnimu, tak moc, abyste do nej dali všechno? Proc ho teda děláte? 
Ja celý život, žádná zadni vrátka, plán B neměla. A diky tomu, se ženu kupředu. Neni možnost to nedat. Kdyz to něco nejde? No tak to zkusim jinak. Udělat neco, co jsem jeste neudělala, abych ziskala neco, co jsem nikdy ješte neměla.