Mallorka den IV.- čtvrt Mallorky za jeden den

Dnešek bych začala od konce. A to tím, že jsme s přítelem úplně vyřízení, zničeni a totálně bolaví a vypnutí vypustili skoro duši. Naše nohy se vzali a utekli. Vzali roha domu kde si sbalili věci a už je nikdy neuvidíme. Takže to k našemu dnešnímu kilometrovému rozpětí.

A to jsme oba dva zvykli dávat v nohách velký pecky.

To, že jsme včera ušli mnohem víc, než bylo naplánováno, byla dnešní obrovská výhra. Bez ni bychom byly zasekli někde na půl cesty dolu ve tmě a bez vody.

Měli jsme dneska línější ráno, vstali si na východ slunce, kam jsme se nejdřív museli vyškrábat. Na kopec co jsme měli nad údolím kde jsme spali. Tam jsme se trochu rozehřáli po náročné noci. Byla poměrně studena a pro mě náročná tím, že jsem neměla žádný tvrdý spánek protože jsem se budila každou hodinu. Každým zašuměním stromů s tím, že začíná pršet a taky přítelovo chrápáním, které bylo vážně výživné. Navíc nás v noci navštívili i kozy, asi se podívat na to co to tady vydává takový hrozný zvuky. Což moc nechceš. Takže jsme potřebovali trochu toho sluníčka do žil a kosti abychom rozmrzli než vyjdeme.

Vyšli jsme na skalku es Caragolí, což je šnečí skála pojmenovaná tak díky svému tvaru. Potom jsme šli kousek zpátky po trase GRka, ale jelikož jsme nechtěli jít dolu do Déi a já si chtěla projit hory nahoře, tak jsme to vzali rovnou do Solléru seshora po horách.

Šli jsme od Es caragolí na Puig gros (ještě gr221), u es Racó perdut jsme se odklonili z GR 221 a šli směr Puig děs Teix, kde jsme si dali oběd. Byly tam krávy co byly ultra vyhublé, lezli z nich kosti a nám jich bylo dost lito. Jen se tam pásku a co nenašli to nejedli... vypadalo to tak. Byly tam i tři osli. Prošli jsme dál a za rohem na nás čekala březí oslice co hned jak nás viděla, k nám běžela❤️. Pomazlili a popovídali jsme si s ní. V palme jsme si koupili mrkve na svačinky  , tak jsme se podělili a to jste měli vidět to nadšeni☺️. I její mládě co se nás bálo, si nakonec mrkev dalo. Sice ne úplně z ruky, ale aspoň z trávy. Tihle oslici nás šli doprovodit až k napajedlu kde jsme zatáčeli doleva na Puig des Vent. Klasicky kozy, trochu strmé stoupání a nahoře zbytky z kamenného obydlí.

Cesta do vrchu byla docela placatá a ne příliš kamenitá, nic strmého. Možná i proto, že jsme dávno byly v 970m.n.m. a těch 35 bylo na docela dlouhém úseku a navíc to nic není. Z tohoto kopečku jsme šli pak už jen k sa Galera, což je výškový bod označený Geografickým institutem. Nicméně tenhle úsek který měl mít podle map 1,7km jsme si dali asi na 2 se všemi těmi zacházkami a po šutrech jak kamzíci.

Kdyby to byly jen naházené šutry jako na ostatních cestách, byla by to nuda. Tady se šlo po okolí puklin ve skále. Kde místy rostla tráva a místy byly jen nekonečné pukliny vedoucí do samého srdce skály do které je udělal zub času a počasí. Místy byly velké placaté úseky, a jindy byly jen ostré hrany přes které ani kozy nechodí(nikde tam nebyly a jejich bobky taky ne). Kdybych si včera nekoupila ty vložky, asi bych dneska nedošla vůbec nikam. A jestli ano, tak bych na tomhle úseku, který byl navíc nahoru-dolu-nahoru asi skončila. Bolelo to i Martina, který měl boty úplně nové, s neošlapaným vzorem.

Tenhle puklinový úsek vyměnil úsek kdy jsme hledali cestu dolů 20m abychom slezli a šli přes kamenný kousek kdy pod námi byl jen obrovský sraz dolu a nahoře skála. V takových úsecích mít v ruce telefon nechcete, nejen proto že byste se mohli zranit, ale i aby vám nespadl. Proto jsou víc než fajn všudypřítomné mohyly a mohylky. Po těchto úsecích jsme mohli jít po cestě a nebo ke stromu. Jediný strom široko daleko na téhle části skály. Už začalo svítit zase sluníčko a tak jsme skoro běželi k onomu stromu. Běh jen skoro protože to tam bylo plné šutrů, vysoké trávy a taky děr do kterých už jsem párkrát svou nohou sjela i přes opatrnost došlapu.

Zajímavé bylo, že jakmile jsme došli ke stromu, já se zula abych vyvětrala nožky a vložky v botách, koukla se na telefon a zas ho položila, tak okamžitě sama začala hrát písnička. Kterou, nemám staženou, neznám, v životě jsem ji neslyšela a nic jsem na telefonu nepouštěla. Nevíte někdo, jestli u stromu přes sa Galerou někdo nenainstaloval něco co spoušti tuhle písničku automaticky? Ne proto, že by nás to děsilo nebo vyděsilo, nýbrž proto, že jsem si ji neuložila a už ji nemohu najít. Protože se potom hned vypnula.

Po vyvětrání bot, odpočinutí a nabrání sil jsme se vydali k bodu sa Galera kde je nainstalovány betonový panel. Je odtamtud nádherný výhled na cele údolí Déi a hřebeny které jsme šli. Odtamtud je cesta dolu do Solleru jen jedna. A to dolu... to byl tak strmí kopec... že se divím, že se nám nic nestalo.

Nahoře na začátku byly šutry a keře, čím níž jsme byly tím menší byly kamínky a tím víc pořádaných stromů tam bylo, cesta byla opravdu dlouhá a strmá. Nic takového nahoru jít nechcete. Už proto, že byla špatně značena, v mapách žádná sláva a mohyly nikde, alespoň ne v půlce kopce a dole. Člověk by ani nevěřil, že tam kdy nějaká cesta byla nebo je. Výhledy skoro žádné. Popadané totálně vyschlé stromy všude. A ty které ještě drželi, byly téměř oholené, až na vrchní korunu kde měli par listu. Tohle klesání bylo nekonečné, když už jsme se dostali na jakousi cestu která nevedla údolím, vedla vysokými trsy trávy. Trávy která z mě neznámých důvodů nebyla vyschlá jako všechny ostatní a tak řezala. Víte jak bolí řezanec od papíru? Tak si představte x 100 a do nohou a mate to.

Po slezeni o par vrstevnic níž jsme trochu zabloudili na špatnou cestu takže jsme se museli vracet a už to vypadalo že ji nenajdeme, ani podle telefonu. Do toho hledání mě ještě dvakrát bodla nějaká vosa nebo včela, či co to bylo. A to přímo do hlavy, dostala se mi nějak pod kšiltovku mezi copánky a zamotala se tam. Cestu jsme nakonec našli. Vedla pod skalním převisem. Taková skoro až jeskyně. Cesta dolu do Solleru byla pak už jen prudší, po polní cestě a po kamenných schodech.

Vyčerpání jsme šly okolo koleji s nádherným výhledem a já už brečela he nemůžu udělat ani pořádný krok. Ale jak jsme poradně nepili (z hydrovaku se tolik nenapijete) tak ani slzy netekli. Po cestě mezi soukromými pozemky jsme natrhali citrony co vyseli přes plot a na pumpě si dali zmrzlinu. Čekali jsme na bus do portu, kde jsme chtěli původně spát. Jenže jsme čekali a čekali a bus nikde. Zatímco 204 co tam jela zahýbala na vedlejší ulici. Takto nám ujeli asi tři autobusy. 

Byli jsme tak zničeni, nevyspalí a bylo už poměrně pozdě, že jsme už nechtěli být venku a hledat znovu místo na spaní někde. Takže jsme došli na bus do palmy a zabookovali si pokoj v hostelu ve kterém jsme už byli a byli jsme velice spokojeni.

A já tohle teď píšu z postele a usínám u toho.