Je náš!
13.12.2021
Krásný treti advent. Jsem takova plná. Tak se chci podělit. Nevím poradně kde začít, tak zacnu u Petra Casanovy. Nemůžu ani poradne vyjardit diky, za vytvoření nedatovaneho diáře. Je to ta nejlepší věc co se diářů týká, jakou jsem si kdy koupila a kdy začala používat. Otevřela jsem ho, když jsem byla nezaměstnaná a začínal pro mě být problem mít nějaký denni rozvrh toho co budu dělat. Znáte to... Snad nejlepší věc co v něm je, je sekce "co chci mít/zvládnout za 4 týdny" . Prošla se mnou už 3 důležité cíle. A to "najít práci", "věnovat víc času podnikani" a teď poslední "najít byt kde budeme tvořit naši budoucnost". A tím se dostávám takovým neplánovaným oslím můstkem k tématu. Ačkoliv bych chtěla ještě říct, že po letošním lednovém přečtení knihy "Jak si správně přát", věřím na to, že co si prejeme to se nam splni. Ono na to nejde nevěřit, když největší pozornost upinate na jeden jediný cíl. A kam se upina naše pozornost, tam se dějí výsledky. Jako s lupou a sluníčkem. Ale! S přitelem jsme shaneli byt a ja z toho zaroven byla celkem vyděšená. Úplně v nervu z faktu, že já odpustim svoje bezpečné místo a půjdu někam kde nikoho a nic neznám, s někým koho poradně pořad ještě ani neznám. Upřímně? Malém mi z toho praskla cevka. Fakt že opoustim úplně všechno co jsem doteď sama vybudovala, abych šla žít s někým, kdo záchrannou síť má, mi moc nepomáhal. Několikrát denne jsem pochybovala. Proč se vlastně budeme stehovat, co je ten důvod. Kromě toho, že se máme rádi. Co jako máme společného, proč tohle budeme vůbec dělat. Takovehle pochody, couvani a cukání, popisuje Petr hodně v knihách, ale ze strany mužů. Nepotkala jsem nikde ženu co by to měla podobně. Ačkoliv jsem to nedávala najevo ven, snažila se to nějak vykoumat a přežít uvnitr sebe(zapoměla jsem, jak důležité je tyhle důležité věci sdílet), bylo to jen horsi a horsi. Do toho mi zase našli nádor. Nová práce, první měsíc jsem si přišla jak naprosto neschopný hovno co nic neumi a nic nevi. A co z takovehle kombinace vylezlo? To, že jsem byla permanentně v nervu. A do toho všeho ještě shanime bydlení od ledna, na byty se díváme každý den, kazdy tyden chodime na prohlídky a jedna hruza za druhou. Chuťovka. Byla jsem neskutecne nesnesitelná, až kraviodni, rychlo nasíraci a naprosto přes tlamu i sama pro sebe. Diky za mého chlapa, vždycky v tom nejhorším, mi ukazuje a pripomina to nejlepší ze mě a ze sebe. No! A proč o tom mluvim jako o minulosti? A proč míchám zdánlivě páté přes deváté? Rozuzleni bude teď. Ve čtvrtek, poslední týden, ze čtyr týdnů kdy byl hlavním cílem cíl najít nový byt. Jsme měli cele odpoledne zase prohlídky. Byty naprostý děs, polorozpadlé, nesouhlasící s fotkama a ani cenovým rozpětím. Když jsme si vzpoměli, že jsme volali jedné maklerce z bytu který jsme brali za perfektní ale možná cenově nedostupný. Ani ho moc neprobirali. Tak jsme se ji ozvali, slovo dalo slovo a večer v sedm jsme stáli před barákem, čekali na ni a kochali se výhledem na svítící Prahu. Hned co nám otevřela dveře do bytu s poprvé jsme vstoupili. Bylo to "doma". Neviděli jsme nic jiného než předsíň, vysoké stropy(co se hodí když mate dva metry🤣) a to jaké je v bytě světlo. Hned to do sebe proste zapadlo. Na tuty. Koukli jsme se na sebe a nedalo se nevidět že jak jeden, tak druhy to citi stejně. Čím víc jsme toho bytu prošli a čím víc jsme toho o něm vedeli, tím víc to byl náš domov. Nedalo se nevšimnout si, jak jsme tam zapadli. A taky toho mého nejširšího úsměvu za posledních..... ani nevím. Za posledních x let. Byt je náš. Ani se mi ho nechtělo opouštět. Jak jsem tam byla zakořeněná. Prohlídka která v něm byla po nás, byla asi o 20 minut opožděná. A maklerka s tím byla naprosto v pohodě protože viděla že je ten byt proste pro nás.
A teď?! Je náš! Je náš! Je náš. Vyřvala bych to do světa a ještě dál. Péťa ze které absolutně odpadly všechny ty sračky(snad omluvite), byla plna endorfinů a pocitu "takhle to má byt", "takhle je to v pořádku", "všechno se vyřeší", byla zase ta, do které se můj chlap zamiloval. Bylo to citit ve vzduchu, mezi nami a tak celkově. Uz jsem ani nedoufala, že si nás nějaký byt vybere a bum. Stalo se. Takže od začátku ledna se budeme stehovat a vytvářet si společný domov💪🏻. Možná, že uz od konce prosince. A? Uz z toho nejsem tak vyplašena, nemusí mě ujišťovat, připomínat jací spolu jsme a co máme společného. Jsem klidná, nadšená a strašně se těším. Pomalu se začínám těšit i na to jeho remcáni když nemůže něco najít, možná by nejdřív stacilo si na to zvyknout s obrnit se. Tuším, že to budu potřebovat. Tak ještě jednou, krásný třetí advent s nezapomeňte směřovat pozornost do toho nejdůležitějšího cíle.
A diky za přečtení až sem❤️🔥
