Gladiator race LIBEREC 2024

Jedním slovem obrovské WOW! Dnešek měl naprosto všechno. Ale hlavně! Obrovskou dávku sebepřekonání a sebepřekonávání. Ačkoliv mám výškově ke dvěma metrům, bojím se docela výšek. Ne zas tak moc, že by mě to paralyzovalo a nemohla bych na vyhlídky apod, spíš z vysokých překážek ze kterých není tak moc těžké spadnout a ublížit si. Ideální s tímhle jít na GLADIATOR RACE, že? No jo... ale zvládla jsem je! Skoro všechny.
Moje vypočítavost o overalu, byla skvělá, nemohla jsem si na sebe vzít nic lepšího. Doplnění o tričko, tunelový nákrčník a kompresní podkolenky, bylo to nejlepší co jsem mohla z merče koupit. Hlavně ty kompresní podkolenky, díky kterým mě nebolely a nebolí nohy do teď, povíme si zítra a další dny, ale už teď cítím, že to byl opravdu dobrý nápad. Co už tak dobrý nápad nebyl, byla bunda pod tričkem. Ačkoliv jsem ve výsledku byla ráda, že jsem ji měla- po doběhnutí člověk rychle chladne, zezačátku jsem se dost přehřívala. ALE zase na překážce švábi, mi hezky udržela mokro a bahno od těla... Jak jsem psala, ve výsledku jsem byla ráda, že ji mám.
Ani tak moc nebyla problém snídaně v Mc donalds.... aniž bych vyloženě chtěla, stalo se. Na místě srazu totiž nebylo v tu chvíli otevřené nic jiného, na příští závod si na to dám ale pozor. Věřím, že chleba s avokádem nebo omeleta, mi dá asi víc energie a živin.
Dalším aspektem možného nepohodlí byla začínající menstruace. To úplně na takový závod nechceš. Rochníš se v bahně až po uši, fyzicky náročné cviky… hm.. ideál. naštěstí se moje tělo umoudřilo a nic se nekonalo, přesunulo to na další dny. Poprvé v životě. 
Bylo zajímavé odjíždět z Prahy, kde bylo hezky a přijíždět do Liberce kde bylo zataženo, pršelo a bylo chladněji. Naštěstí při závodu jen trochu mrholilo a jak jsem si přála, bahna bylo všude dost.
První překážka, vynést pneumatiku na kopec, z kopce, znovu do kopce, kolečko a znovu z kopce byla dobrá zahřívačka. Po které následovala síť a přelézt konstrukci, pod kterou projížděla auta, na kontajner což pro mě bylo dost hard. ona ta síť totiž na zemi nebyla nijak ukotvená a jelikož jsem lezla poslední a pomalu, byla jsem na ní už jen sama. Takže se ta síť vždy prohla a sesunula při každém mém kroku. Nahoře byla přikotvená, ale i tak se HODNĚ hýbala a pouštěla mě níž než bych chtěla, Takhle když to píšu, nezní to až tak strašidelně, takový normální jev, že? Ale přidejte si k tomu strach z výšek a že je to vaše druhá překážka a dole jezdí auta a vy opravdu nechcete na nějaké spadnout nebo aby se vám nohy dostaly skrz síť dolů. i když byla tahle síť přikotvená ke konstrukci a lezlo se mezi... byla to pro mě asi nejhorší překážka. Celou dobu jsem si v hlavě opakovala "je to přikotvené, nemůžeš spadnout", než mi na kontrajneru pomohla Marťa- členka naší monk mode bližší rodinky která mě do závodu navezla s tím, že ona se mnou půjde na sparťan ráce. Tahle varianta gladiátor ráce "open" pro mě byla v tomhle mnohem, mnohem snesitelnější. Že jsme si mohly pomáhat navzájem.
Další překážky byly ručkování na kruzích, což nám nešlo, takže první hendikep a to skoky s odporovou gumou na kotnících. Člověk by ani neřekl, že je to tak náročné po dovou kolečkách. Cesta bahnem, běh z kopce bahnem, nošení barelů bahnem, "brodění" se bahenní říčkou- asi jsme neměli, ale já v ní prostě už jen šla potom, boty jsem měla mokré už dávno. Marťa si v téhle překážce dala běh na Jacka Sparowa, což bylo hodně srandovní. Skoro jako moje dva držkopády co následovali, první byl hned po tom co jsem otočila dvakrát pneumatiku z traktoru, která pro mě byl brutální záhul. A po tom, co jsem vysmátá dořekla větu, že se těším, až se rozsekám a vyválím v bahnu :D. Mé přání se mi splnilo. Překážka švábi,nás obě hodně bavila. Je to lezení tunelem kde bylo bahno a docela dost vody. Asi ne úmyslně. Soukala jsem se z toho tunelu fakt jak šváb :D, unavenej, vysmátej šváb. Zajímavý byl pneumotorax, neeee nebojte. Všichni závodníci byli v pořádku, to je název překážky. Kdy jsou nad sebou dvě řady pneumatik, doléhají na sebe a by se musíte prosoukat skrz ně. To bylo něco pro mou klaustrofobii... fuj. Člověk tam dělá jak kdyby šipku, ale tlak na hlavu, všech těch pneumatik které se vás dotýkají.... no to nebylo nic moc příjemného. Navíc jsem se tam zasekla a protože mi nešlo jít rukama dopředu a nohy jsem měla už dávno ve vzduchu na druhé straně, museli mě táhnout dva lidi :D abych se dostala skrz. Tahle situace musela být fakt zábavná k pozorování z mostu, který byl vedle a na němž stáli lidi 😁, další místo kde byla škoda že nebyl fotograf. to by bylo epický. A to jsem se na něj tolik těšila.
Na všech překážkách kde bylo ručkování, a že jich tam bylo dost i tak, nebo šoupání se rukama jsem šla na hendikep. Nejdřív už zmiňované skákání s odporovou gumou, potom kačenka na dlouhé trase, skákání klokanů, angličáky- ze kterých mě bolí kolena a ruce už teď, raci pozpátku a znovu angličáci.
Před skoro cílovou skoro rovinkou byl sešup do příkopu plného rozbahněné půdy, a vyběhnutí nahoru. Tak přesně v tomhle místě jsem se rozsekala podruhé. Ale jak! :D Smála jsem se a dělala indiána, prostě proč ne, a najednou žuch a záchvat smíchu. Škoda, že to Marťa neviděla, běžela přede mnou a nikdo to nenahrál. Bylo to úplně ukázkové, i ten smích potom :D
V úplně cílové rovince bylo podlézání pod autem, na to jsem byla hodně zvědavá ... tak tohle lezení, mě ke konci úplně zabilo. Bylo to totiž ležení pod autem, kde byla brutálně hluboká louže plná ledu a ledové vody. kdy jsem se snažila jít po rukách a pak jsem tam do toho úplně žuchla. Studená voda mi projela i mezi půlkama :D sorry za konkrétnost, ale jinak to nejde. To že mě umylo všechno bahno které jsem si chtěla odnést z tratě domů. Místo toho jsem se v tom řádně vykoupal a zmrzlá šla na poslední překážku. Zeď vysokou asi 8 metrů na kterou jste měli vylézt po nepřidělaném žebříku, jenže na druhé straně bylo jen lano. To byla třetí překážka na trati, kterou vlna OPEN nemusela dělat. Jenže lidi na stanovišti řekli že ano, a nebo angličáky. Marťa si ji dala, já na ní koukala a povzbuzovala a pak to zkusila sama. S tím strachem z výšek! Prosím pěkně! No tak skončila jsem v půlce lana a ne. Takže jsem šla dělat angličáky, který mě,úplně dodělali.Už jsem se nemohla ani pohnout. Natož znovu vyskočita plácnout sebou na zem.

Medaile vydřená. A ty bolavé kolena z posledních angličáků, cítím u teď, kdy se mi tam absolutně vylévají modřiny. Budu ráda, když se jich zbavím za tři týdny.
Kdy!!! Jdeme na dalšího gladiátora.

Né, dělám si srandu, ten je až za sedm týdnů. Někdo se přidat?

 *Překážky a jejich překlad a náročnost, si můžete přečíst tady https://www.gladiatorrace.cz/dalsi/prekazky.html<br>