Dojímavá krása

Jsem dospělá, ale to svoje vnitřní dítě si proste hýčkám. Dojímají mě maličkosti.

 Dělá mě neskutečně šťastnou vděčnost. Všechno co jsem už dokázala. Ty všechny příležitosti, co jsem čapla za otěže.

Díky tomu jsem mohla zažít neskutečný. Skutečná dobrodružství. Skutečná překonání. Skutečné pocity. Své uklidnění, částečné nalezení sebe sama. Ale hlavně! Hlavně tu opravdovost.

Dojímají mně vzpomínky na to, jak jsem teď v sobotu seděla v uberu, fyzicky vyřízená, nesmírně plná až po okraj a jela z Istánu zpátky dolu do Marbelly. Dojímá mě, to jakou obrovskou krásu jsem tam viděla. To si neumí člověk představit i kdybych to hodiny popisovala. Jedete z městečka uprostřed hor, dolů. Všude okolo jsou nižší vrcholky, zelené strmé části hor které mají svoje vrchy až vysoko nad vaší hlavou. Hluboké místa sahající až k samotným jezerům, řekám, propastím. A vy?! Vy máte tu možnost, tu jedinečnost vidět to všechno. Rozhlížet se po všech těch panoramatech. Vpravo, vlevo, před vámi i za. Za všemi těmi vrcholky jsou další a další. Jsou jako jedna obrovská, nikdy nekončící rodina, v objetí. A vy? Jste tak malinký oproti tomu všemu....a přitom jste toho součástí.

Seděla jsem fyzicky skoro vyřízená, potřebující spánek v láhvi, v uberu. Byla nalepena na okýnku a z očí mi tekly slzy. Štěstí. Jakou nádheru můžu vidět. Co jsem mohla zažít.

Štěstí; to je připuštění si to jak speciální je, moci prožívat. Uvědomovat si co nádherného prožíváte právě teď.