Den 8.- Xchallenge

Malém jsem se dneska sbalila a šla na letadlo domu. Jedinné co mi bránilo koupit letenku, byl nedostatek financí. A to, že bych musea dojít ještě na zastavku.

Šli jsme z ubytka pěšky až na benzínku, což by nebylo tak hrozny kdybych se zátěží, jakou krosna je, neměla křeče v té zmasakrovane noze s natrženým svalem.

Úplně mi tento úraz zpomalil tempo. A to opravdu znatelně. Když jsme došli na benzínku a strávili tam hodinu a půl bez jakékoliv reakce ani když se byl Oťas ptát řidičů, jsme to sbalili. Po mem prvním záchvatu pláče. Stála jsem přes půl hodiny na jednom miste a noha mi to dávala velmi znatelně sežrat. Stopovala jsem, usmívala se, aby nás sakra někdo vzal a u toho jsem brečela protože jsem už nemohla. Nemohla jsem stát ani dalších 5 minut. A tehdy jsem se rozhodla, že proste dneska to bude intenzivní den a budeme blíž domovu a tečka.

Takže jsem si dala odpočinek s nohou nahoru na chodníku ve stínu a Oťas byl zatím prozkoumat proč nás nikdo nebere a co je dal. Po návratu jsme usoudili, že přesunout se na benzínku až za kruháčem, bude nejlepší volba. A tak jsme šli.

Já jak šnek. Skoro doslova. Taky jsem si tahala cely svůj domov na zádech.

Na cílové benzine jsme strávili další hodinu a půl, možná i víc. A nikdo neprojevil ani trochu zajmu nás vzít. Přitom tam bylo tolik aut! Bosenské spz prostě neberou. Musela jsem si hodit nohu nahoru a tak jsem ji hodila přes krosnu. Vypadala jsem jak bezďak uprostřed parkoviště 🤦🏼‍♀️. Noha nahoru trochu pomohla, jenže tím nikoho nestopneme. Ještě jsme to chvilku zkusili a šli na jiné místo.

Prý zastávka. Došli jsme tam a nikde nic, ze by tam měla být zastavka dokazoval jen totálně vyježděný nápis bus na vozovce. Navíc tamtudy auta jezdila rychle. Tak další přesun, dokonce kolem lékárny. Tak si dojdu alespoň pro tejpy, abych si zatejpovala koleno a to stehno na kaši. Jenže v lékárně nebrali eura a já měla jen 21,50km z celkové ceny 22,50. Ukecat se mi to nepodařilo. Ani zaplatit kartou. Takže jsem zase šla, jak spráskaný pes. Jediná možnost jak by mě to mohlo přestat bolet je nedosažitelná a já už zase umírám křečema. Tohle není úplně klidový režim ani noha nahoru. Nachodili jsme už 5 km a já sebou jen chtěla plácnout do trávy a umřít. Kulhala jsem, snažila se nebrečet, ale měla jsem na krajíčku. Když v tom nám zastavil oranžový jeep. Videla jsem jak kolem nás přibržďuje a staví před náma. Kéžby nás vzal. Nějaký Němec. Ti jsou fajn.

A! On mas vzal! Že nás vezme jednu nebo dvě vesnice kam potřebujeme.

Chlapík z Tibetu který žije ve franfunrtu. Jen jsme se uprdelili a já se po nasednuti totálně zhroutila. Mela jsem na sobe krosnu, bolela mě nepopsatelně ta noha a ještě to docela drncalo. Cítím každou nerovnost jako by mi někdo bodal milion špendlíků do stehna. Skácela jsem se na krosnu a rozbrečela jsem se jak nikdy. Bylo toho na mě ultra brutálně moc. Strašně mě bolela noha, myšlenka že za chvilku vystupujeme a budeme muset zase stopovat a možná nás nikdo ani nevezme dalších skoro 5 hodin… k tomu to, že jsem začínala mít hlad a chtělo se mi spát… bylo to neskutečně zabijácké kombo. Tři vesnice jsem probrečela a když jsem si hledala kapesníčky s zvedla hlavu tibeťan se optal jestli jsem ok. Větší lež než v tu chvilku jsem snad asi neřekla. Říkám ze Jojo… a Oťas dodává, že jsem si ublížila při skoku v Mostaru a bolí mě to. Bylo to komplexnější, ale to nevadí. Startoval 5 minut před tím, než na nás narazil. Zastavil nám protože mě viděl kulhat, jak jsme šli na další zastávku. A tak nás vzal až do Tuzly❤️‍🔥. Měl to totiž víceméně po cestě a my jsem tam chtěli. Po tom svém zhroucení jsem pak už byla dobrá. Povídali jsme si tak o všem možném, o nás, o jeho životě, o životě v Bosně. Vyhodil nás na benzince kde jsme si dali oběd, v pět odpoledne. Burek který jsem byla koupit ráno a ztratila se u toho v Sarajevu. Napsali ceduli, optali se na lihovky, nic. A šli stopovat. Když v tom!

Oťas kouká po SPZtkách, vždycky. A tady! Tady před náma bylo u čerpacích pistolí auto Čecha a tak jsme na nej u auta počkali a optali se. Vzal nás. Že jestli chceme do Srebreniku co máme na ceduli a nebo kam. Tak jsme vyzvídali kam jede a kudy a oznámili že bychom chtěli vyhodit v Budapešti a nebo možná až na Slovensku kam jede. Ze si zkusíme sehnat ubytko u někoho v Maďarsku a kdyžtak Slovensko.

Byl hrozně hodný, takový pečující. Že jestli jsme jedli a tak. No a protože jsme měli až na benzince ten burek, oznámil nam, že chce do ribnice. Ze si pokaždé v Bosně dává pstruha a že ať najdeme. Tak našel Oťas nejbližší a bylo to tam boží! Neskutečně milý personal i když chlapík neumel vůbec anglicky a pořad volal z kuchyně kuchařku která uměla. Pohostinnost bylo znát. A to nejen bosenská. U jidla jsme si povidali o zážitcích ze stopovani, našich i jeho. A já jen tak prohodila mezi řečí, že jsem měla cil v Bosně si dát burek a baklavu a bez toho nechci odjet. Že burek jsme už měli ale baklavu asi už nikde nestihneme. Tak nás popostrčil k tomu, se optat. Baklavu měli a dokonce jsme ji dostali na účet podniku ❤️‍🔥. Tak milé…! ❤️‍🔥 a také tam měli přírodní Lux zbytků 😁. Kočičku která se potom nechala i mazlit. Já jsem byla naprosto spoko. Nádherná tečka za Bosnou.

Nakonec jsme s nim jeli až na Slovensko a od Budapeště to odřídil na benzínku v Košicích Oťas. Měli jsme soukromou prohlídku Kosickeho náměstí i s výkladem, kdy jsem teda už zase nemohla… po 8hodinách v aute toho nachodit tolik, táhla jsem se za těma dvěma jak smrad… v centru mi dva kluci pochválili nohy a potom mi dávali rady jak mi za to ten kluk nestojí když jsem šla okolo podruhé. To bylo poprvé, kdy si někdo myslel, že to jak mám nohu na kaši, mám z domácího násilí. Tak schválně kolikrát se to ještě stane. K mému svátku jsme dostali něco dobrého k pití a snědku na ráno😊 protože do prešova jsme dorazili něco málo po čtvrté ráno a ulehali v půl páté ráno. 

Sarajevo, bp oil~safeta zajke (4,5hodiny) 113km->Tuzla Gazprom(cca 15-20min)735km-> Prešov

Ujeto: 840km za den
Na : 2 auta
Získáno: víno a syry.
Utraceno: 4km za burek a mléko
Splněná výzva: žádná
Checkpoint: žádný