Barvy podzimu

Já osobně jsem člověk, který vyloženě potřebuje slunce, světlo a barvy aby mohl a měl co ostatním dát. Bez toho nedokážu moc dlouho vydržet ani já sama se sebou. A i když mě podzim všema těma nekonečně pestrýma barvama nabíjí, tak nejsem zas tak nekonečná powerbanka jak bych chtěla. Ale to nikdo.

Musím si připomínat, že jsem taky jen člověk a může mi být občas smutno, což při pohledu ven, kde to vypadá pomalu jako začínající apokalypsa, se stává nejen mě. Co? Podzimní pochmurné počasí, zima co začíná zalézat až pod nehty, opadávající stromy, jejich specifická vůně která vyvolává nostalgické vzpomínky na dětství a k tomu jako bonus vir a vládní opatření...

My lidi často zapomínáme vypnout hlavu a vzhlédnout k neby. Jelikož máme pocit že bychom o něco přisli a tak přicházíme o mnohem víc. O svůj klid a možnost být št´astní za maličkosti.
Díváme se do telefonů, na špičky svých bot či na to jak při chůzi jedna noha střídá druhou. Nasloucháme ostatním jak říkají co bychom měli, co neměli a jak soudí a hodnotí to co jsme už někdy udělali. Ale svou intuici neposloucháme a k tomu jí nevěříme. Pak se divíme, že jsme nešťastní, když si od takových lidi nedržíme odstup. Závidíme lidem kteří jsou šťatní a když najdeme koule tak se jich ptáme jak to že oni šťastní jsou. Přitom odpověď je v nás samotných. Jakmile si totož nebudeme brát za své, hodnocení naší osoby od druhých lídí a jen si to vyslechneme bez jakéhokoliv zájmu, tak nás to nijak nezasáhne(tzv. mít na salámu :D). Když navíc vypneme to megalomanské myšlení(že AŽ dosáhnu milionových zisků tak budu šťastný),začneme se víc soustředit na maličkosti (třeba jako je nebe při východu slunce. To jak mraky které na něm jsou, jsou po okrajích zbarvené do pastelových barev. A čím výš je vycházející slunce tím víc mraků ve větších vzdálenostech vybarvuje. To jak vypadá strom když má ještě neopadané oranžové listy a mezi větvemi mu prosvítají podzimní paprsky. Nebo to, jak voní ranní podzimní vzduch,...) tak nám hlava sama vyplaví to štěstí které se snažíme najít všemožně jinde jen ne v sobě.   

"Člověk by se měl učit vidět věci jako poprvé a vnímat je tak neustále. Les, řeku, prázdniny, kvetoucí třešně, déšť, hvězdnou oblohu, všechno. Aby stále jako poprvé přistupoval ke všemu. I k vlastní ženě."
Miroslav Horníček